Kritikové tohoto závěru mohou namítat – jde přece jen o doporučení nebo varováni. Proti tomu namítám toto: kritikové, tak to zkuste v praxi. Napište do novin, do televize a jinam do veřejných médií souhlas a uvidíte sami, zdali toto média a tisk zveřejní. A když se najde takový odvážlivec, který vám to umožní, nehleďte na to, co bude následovat. Vždyť se nám nejen doporučuje, ale i HROZÍ. A to mimo jiné i vězením do tří let. A uvádí se i příslušné paragrafy, za které bude dotyčný stíhán v případě naplnění označených trestných činů.

Už za starého Rakouska nefungovala. Známe přece řadu fakt z doby první světové války, kdy se monarchie cítila ohrožena nejen vojensky, ale i vnitropoliticky. Čím? Smýšlením slovanských národů porobených v této mnohonárodnostní říši, kde vládu měly pouze dva národy – rakouskoněmecký a maďarský. Ostatní národy práva de facto a často i de iure neměly, a ve dvou případech dokonce nebyly ani uznávány jako národy – Slováci a Rusíni. Tak například maďarský státní činitel gróf Appónyi tvrdil, že Slováci nejsou národ – shodně s poslanci Uherska v říšské sněmovně. Pro ně to byly pouze „Horní Uhry“ a „Slovák nebyl člověk“. ( „Tóth nem embér“.) A přestože to vyvolávalo pobouření v Evropě, a přestože dokonce básník Björnson prohlásil, že kdyby se shrabětem Appónyim měl setkat ve sněmovně, odešel by ze sálu. Totéž se dělo Rusínům.

Uherská státní moc v posledním roce před I. světovou válkou zostražitěla. Hledala všude, kde mohla, ruské agenty. A natrefila je v Marmaroši na Zakarpatské Rusi, v rumunském pohraničí. V době od 29. prosince roku 1913 až do 3. března roku 1914 stanuli před uherským soudem celkem devadesát čtyři obžalovaní Rusíni. Jaký zločin podle uherské vlády spáchali tito Rusíni ve věku od 17ti do 64 let? Na základě paragrafů 173 a 174 uherského zákoníku se tito

nebozí Rusíni měli dopustit „velezrady přestupem k pravoslaví, a tím k moskevské iredentě“ (!). Podle žaloby prý chtěli „podrobit ruské věřící diktátu Moskvy a tím měli pracovat pro odtržení části uherského státu“, tedy žup Marmaroše, Ugoše a Berehova k ruskému carství. Nepřipomíná Vám to něco ze současnosti? Jak to dopadlo?

Důvodem přestupu uniatských (řeckokatolických) věřících Rusínů k pravoslaví nebyla politika, ale církevní dávky. Takzvaná rokovina a koblina. Byly to relikty feudalismu v Podkarpatí – peněžní roční dávky a pracovní robota na církevních polnostech. Řeckokatolická církev je požadovala – pravoslavná nikoli, její církevní úkony byly bezplatné. Zbídačelí Rusíni tedy přijali ruské pravoslavné bible – a za to byli uherskou mocí odsouzeni k dlouholetým žalářům. Tudíž koblina a rokovina byly sociální nádory, které praskly a vyvřely sociální rebelií. Vznikla vzpoura, kterou Uhři řešili jako obvykle – policejní razií a vojenským zásahem. Marmarošský proces sice měl určitý ohlas v evropském tisku, ale jako vždy nakonec vše utichlo ve víru rakousko–srbské krize po atentátu v Sarajevu.

To záhřebský proces, jenž se konal v letech 1903 až 1913, měl daleko větší publicitu. Souvisel totiž s krizí dvou nepřátelských států, a jejich režimů, schylujících se k válce. Pro nás jako stát je důležitý tento proces účastí Tomáše Garrigue Masaryka v něm. Jihoslované TGM velmi uznávali právě za neohroženou účast v třech soudních procesech, namířených proti Chorvatů a Srbům. Byly to tak zvaný záhřebský proces, Friedjungův proces a Vasičův proces. V prvním procesu rakouskouherská vláda obvinila skupinu zástupců Chorvatů a Srbů z iredenty, která údajně měla být podporována srbským královstvím, nepřítelem monarchie. Hrozily jim i tresty smrti za údajnou velezradu monarchie. TGM pochopil, že monarchie si nejen vyřizuje účty s ideovými protivníka, ale monstrprocesem dává výstrahu porobeným Slovanům. Proto se zaangažoval nejen jako poslanec ale i jako svérázný vyšetřovatel. TGM prokázal nejen nepravdivost řady obvinění, ale navíc odhalil jisté formy falšování dokumentů. TGM byl na interpelace v říšské sněmovně připraven nejen teoreticky, ale i prakticky přímými poznatky z terénu obviněných osob. V obou dalších procesech pak odhalil jisté praktiky podvržení a falšování dokumentů bez účasti obviněných, takže tím velmi oprávněně dehonestoval rakouskouherské úřady, což rozmazal tisk celé Evropy. Dehonestace se týkala jak rakouského vyslance Forgácha v Bělehradě, tak i samotného ministra Aehrenthala. Byla natolik nevyvratitelná (i když se později ukázaly i detaily míříci jinam), že procesy skončily soudním i politickým krachem monarchie.

To ovšem monarchii nijak nevyléčilo a zostřená cenzura byla průvodním zjevem habsburské hrůzovlády za instalace těšínského arcivévody Bedřicha za světové války. Arcivévoda zahájil nepřehlednou řadu soudních tribunálů proti komukoli, kdo se jen slovem odvážil kritizovat monarchii a arcidům. Za popěvky, za slova o císaři Franzi Josefu I., za letáky vítající Rusy jako osvoboditele z habsburského jařma padaly přísné tresty několikaletého těžkého žaláře a někdy dokonce i smrti na šibenici. Mnozí odsouzení v žalářích zemřeli.

my, mladší generace, si dobře pamatujeme na protektorátní cedulky visící na přijímačích ještě i po válce jako upomínka na dobu temna – „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, ano i smrtí!“.

Takže na závěr můžeme konstatovat – jako kdysi brněnský universitní profesor – „Přežili jsme první světovou válku, přežili jsme druhou světovou válku“ a nyní tu máme další cenzuru posvěcenou státním zastupitelstvím a i tu přežijeme. I když nám místo rušiček vypnou internetové weby… Cenzoři totiž nikdy nevyhladí žádnou opozici ani zákazy, ani příkazy ani tresty. To se ještě v dějinách nikomu nezdařilo – a ani se to zdařit nemůže.